V časopise Respekt 32/2021 popisuje v editorialu Ondřej Kundra rozdíly české a nizozemské mentality na příkladu dodržování pravidel silničního provozu. Své závěry učinil zřejmě pod dojmem právě skončené dovolené v Nizozemsku a následné jedné zkušenosti s Nizozemci na návštěvě v Česku. Bohužel se mi zdá, že se hodně zmýlil.

Snad za to může jev, kterému osobně říkám zkreslení dovolenkáře (vacationer’s bias). Kdykoli navštívím nějaké cizí město a svezu se tamní veřejnou dopravou, jsem příjemně překvapen, jak všechno probíhá v klidu, nikdo nedobíhá, nikdo se necpe do zavírajících se dveří a podobně. Člověk snadno nabude dojmu, že všude jinde vše funguje výrazně lépe než doma. Ve skutečnosti se i doma nepříjemné zkušenosti objevují jen velmi zřídka, ale každou takovou si zapamatujeme a vzhledem k nepoměrně vyššímu množství uskutečněných cest je pravděpodobnost, že na nějakou narazíme, výrazně vyšší. Je proto potřeba být opatrný s hodnotícími soudy.

Napsal jsem proto na úvodník reakci, popisující kromě jednoho konkrétního příkladu také výsledky svého dlouhodobého pozorování. Když už mi ji neotiskli, vystavím ji aspoň tady:

Uzavřená cesta s explicitním zákazem vjedu cyklistů a informací o pokutě 55 eur

Nizozemsko je bezpochyby zemí hodnou inspirace z mnoha ohledů, ale rozhodně nesouhlasím s hypotézou, že by tamní obyvatelé měli nějaký větší respekt k zákazům a příkazům – to bych přisuzoval spíš Němcům nebo severským národům. Nizozemci naopak stejně jako Češi rádi porušují pravidla, která jim připadají zbytečná, nebo u jejichž porušování je nikdo nevidí.

Bydlím v Amsterdamu už půl druhého roku a neuplyne den, během kterého bych nepotkal ne jednoho, ale třeba desítku cyklistů projíždějících plánovaně křižovatku na červenou, protože v kolizním směru zrovna nic nejede, tak je přeci zbytečné čekat. To samé se týká ježdění v protisměru nebo po chodníku. Samozřejmě, nechovají se tak všichni, na každého problémového účastníka připadají desítky, možná i stovky slušnějších. Ale každý nizozemský kolega či známý, kterého jsem se ptal, mi potvrdil, že i on sám občas na červenou či do protisměru vjede.

Vůbec zvláštní je situace v případě dopravních omezení, kde nestačí jen značky a zátarasy, ale je potřeba i hlídač s píšťalkou k odhánění všech, kteří by snad chtěli zákaz porušit.

Přikládám dvě fotografie z května tohoto roku, kdy probíhala rekonstrukce jedné frekventované ulice. Zátarasy nemohly být kompletní, protože na opravované ulici byl zachován provoz tramvají. Byla tedy použita přenosná zábrana a kromě obecné značky „Zákaz vjezdu všech vozidel“, kterou zde cyklisté často čtou jako „zákaz vjezdu aut“ byla přidána i explicitní značka „zákaz vjezdu jízdních kol“ a kdyby to snad stále nebylo jasné, přibyla dodatková tabulka s informací o pokutě 55 eur za porušení zákazu.

Protože však hlídač ani policista nebyly přítomni, i takhle silný zákaz se míjel účinkem a do uzávěry vjela každou minutu přibližně desítka cyklistů, kteří se následně pletli do cesty stavebníkům i tramvajím.

Lidé projíždějí zákazem jako by nic

Domnívám se tedy, že popsaný zážitek s nizozemským televizním štábem poctivě respektujícím zákaz vjezdu spíše souvisí s chováním lidí na návštěvě v cizí zemi, kde si host nemusí být vždycky jistý, co si může dovolit.

Byl bych moc rád, kdybychom se od Nizozemců učili například o tom, jak pečovat o infrastrukturu všeho druhu nebo o respektu k odlišným kulturám, ale učit se od nich respekt k dodržování pravidel vážně nemusíme, v tom jsme s nimi na jedné lodi.