Vstávám v šest. Budík mám nastaven na šest čtyřicet, ale celou noc jsem nemohl usnout a v šest mě to už přestalo bavit. Po třech měsících vracím do Prahy z Amsterdamu, kam jsem se odstěhoval za prací na konci února. Dostal jsem nabídku práce v moderní kancelářské budově s nadstandardním servisem, zahrnujícím od bezedné zásoby sušenek přes službu baristy až po bezplatné firemní obědy.

Jenže než jsem se v nové práci rozkoukal, byly z hygienických důvodů nejprve odstraněny sušenky, pak zrušeny obědy a služba baristy a nakonec jsem po devíti odpracovaných dnech skončil na nařízené práci z domova. Od té doby trávím celé dny sám v malém bytě v centru Amsterdamu, kde nikoho kromě kolegů z práce, se kterými se nemůžu stýkat, neznám.

Letadlo společnosti KLM je v provozu mezi Amsterdamem a Prahou už od začátku května, odlétá z Amsterdamu v 9 hodin a 10 minut. Doma snídám všechno, co by se za 18 dnů plánované dovolené v Česku zkazilo. Balím kufr, pro jistotu vypínám vodu a plyn, do rukou beru pytle s odpadem a v sedm dvacet pět odcházím z bytu.

Na nádraží je to asi deset minut chůze, tentokrát ale cestou hledám kontejner na plastový odpad a to mě trochu zdrží. Na nádraží přicházím v 7:43, přímý spoj na letiště odjel v 7:41 a další pojede až v osm.

Ztracen na nádraží

Než čekat, vezmu to s přestupem přes stanici Sloterdijk, budu na letišti aspoň o 4 minuty dříve, než vlakem v osm. Mobilní aplikace místních drah mi nabízí šest minut na přestup ze čtvrté na desátou kolej. Jenže vlak přijede zpožděný asi o minutu. Na nástupišti jsou šipky ke kolejím číslo 1 až 8 a ještě 11 a 12, devátá a desátá chybí. Tyhle dvě koleje jsou totiž ve vedlejší budově, vzdálené asi 150 metrů. Když cestu najdu a vystoupám po eskalátoru, vidím ten správný vlak, ale už má zavřené dveře a zasunuté výsuvné podlážky, které zaplňují mezeru mezi vlakem a nástupištěm – jasné znamení, že tenhle vlak už dveře neotevře a místo toho odjíždí.

Stanice Sloterdijk

Rychle žhavím aplikaci a hledám další odjezd na letiště. Další vlak jede za čtyři minuty, ovšem z koleje číslo 11 zase v první budově. Sebíhám po schodech dolů a těsně u turniketu si to rozmýšlím. Do odjezdu zbývají už jen tři minuty, tohle se nedá stihnout. Vracím se tedy po eskalátoru zpátky nahoru na nástupiště kolejí 9 a 10 a hledám další vlak. Ten jede za 10 minut, ale opět z koleje 11. Takže zase dolu, ven turniketem, do vedlejší budovy, opět turniketem a nahoru na jedenáctou kolej. Zpocený od hlavy k patě sleduji informaci o plánovaném času příjezdu na letiště v 8:28. Nástup do letadla má začínat v 8:40 a v 8:55 bude brána nemilosrdně zavřena.

Ztracen na letišti

Na letišti na nic nečekám a utíkám co můžu k terminálu 2. Na monitorech rychle vyhledávám označení brány B8 a utíkám dalších asi 500 metrů k bezpečnostní kontrole. Asi v 8:39 přikládám palubní vstupenku a procházím turniketem k bezpečnostní kontrole. Sotva udělám pár kroků a rozhlédnu se, polije mě studený pot. Ve frontě na bezpečnostní kontrolu je asi 50 lidí ve vzorných rozestupech, na konci fronty je jedna linka bezpečnostní kontroly. Pomalu popocházím a říkám si, že tohle letadlo mi určitě uletí.

Když se moje pozice fronty přiblížila k pásce, která odděluje frontu běžných smrtelníků od prioritní fronty, udělal jsem zoufalý poslední pokus, jak letadlo stihnout − pásku otevřel, prošel na druhou stranu a zase za sebou zavřel. Stydím se za to, ale zoufalí lidé dělají zoufalé činy. A jsem rád, že tentokrát to prošlo. Bezpečnostní kontrola na letiští Schiphol používá moderní 3D rentgeny, takže není potřeba vyndavat ze zavazadel laptopy a kapaliny. A štěstí mi přálo i v tom, že moje zavazadla nebyla poslána k dodatečné kontrole.

V tranzitním prostoru jsem vyrazil okamžitě k prstu B, vzdálenému opět několik stovek metrů. Na jeho začátku kontroluju číslo brány – místo B8 čtu B28. Rozebíhám se tedy dalších pár set metrů a z dálky už vidím frontu nastupujících cestujících u brány číslo 28. Blížím se tedy pomaleji. Když dorazím na místo, čtu nad branou: „Nástup směr Barcelona.“ To jsem úplně nepotřeboval, zřejmě jsem ve spěchu přeskočil jeden řádek na monitoru. Rychle hledám v mobilu, že správné číslo brány je B5. Takže zase zpátky a o patro níž, tohle je brána pro nástup prostřednictvím autobusu. Přibíhám k bráně, přede mnou prochází jeden cestující. Stihl jsem to.

Bez roušky to nepůjde

„Počkejte!“ zastavuje mě před turniketem personál, „máte roušku?“ Zmateně ukážu na obličej, na kterém mám nasazený látkový nákrčník. „To není rouška. Musíte mít roušku.“ Snažím se argumentovat, že v pokynech stálo, že musí jít o těsně přiléhající látku zakrývající nos, ústa a bradu a skládající se alespoň ze dvou vrstvev, což jsem demonstroval složením nákrčníku. Slečna se zeptala o radu další kolegyně za přepážkou, ta potvrdila její názor, že můj složený nákrčník není rouška. „Bohužel, bez normální roušky vás na palubu nepustíme. Můžete si ji koupit nahoře, ale… to už nestihnete, odlétáme.“

Opět nával zoufalství. K bráně přicházela skupinka dalších lidí, poctivě zarouškovaných. „Promiňte,“ ptám se coby poslední naděje mladé maminky doprovázející dvě děti, „nemáte roušku navíc? Zachránila byste mi život.“ Paní otevírá kabelku a ze sáčku vyndává jednu jednorázovou roušku. „Počkej, musím tady pánovi zachránit život,“ říká česky svému dítěti a já ji proto česky z celého svého srdce děkuji. Na tenhle let jen tak nezapomenu. A příště rozhodně pojedu na letiště dřív.

V letadle s rouškami

Linku zajišťuje malé letadlo typu Embraer 190 s dvojsedačkami. Každý cestující má přiděleno místo u okénka a na sedadle už čeká drobné občerstvení; někteří ho stihnou sníst ještě než letadlo odstartuje. Konečně tedy v letadle neprobíhá boj o přihrádky nad sedadly a ačkoli nastupuji jako úplně poslední, nemám problém odložit své zavazadlo přímo nad svou sedačku. Personál provádí jen úkony nezbytné k bezpečnosti letu a upozorňuje že odlišně od předem nahraných bezpečnostních pokynů, pokud dojde ke spuštění kyslíkových masek, je třeba si nejprve sundat roušku a teprve pak nasadit kyslíkovou masku.

Plně obsazené, přesto poloprázdné

Do Prahy letadlo přiletělo běžně k druhému terminálu, kde jsou odbavovány lety do zemí Schengenského prostoru. Při výstupu z nástupního mostu zaměstnanec letiště kontroloval, zda mají všichni nasazenu roušku. Tranzitní prostor funguje jako obyčejně, jen je většina obchodů zavřených a hala je nezvykle prázdná. Velká změna nastává na cestě směrem k zavazadlovým pásům. Původní jednosměrné brány, které oddělovaly tranzitní prostor od prostoru zavazadel, jsou zavřené, místo nich se tvoří fronta ke klasickým celním přepážkám, jaké jsou k vidění na terminálu 1. Zřejmě tu vždycky byly, jen jsem si jich nikdy nevšiml. Fronta postupuje docela pomalu, v určité části se v prostoru objeví party stolky s propisovačkami a kyblíky na odkládání použitých per k desinfekci, ale nikde není žádný formulář k vyplnění.

Celní odbavení na letišti

Když na mě došla řada, předložil jsem občanský průkaz a odpověděl negativně na otázku, zda mám test. Paní za přepážkou chvíli úřadovala a pak mi občanský průkaz vrátila se slovy: „Takže do karantény.“ Procházím prostorem zavazadel a kvituji, že předražené směnárny, co stihly nepozorné turisty oškubat ještě před opuštěním letiště, jsou konečně zavřené. Ale bohužel jen dočasně.

Zavřené směnárny

Při průchodu celnicí mě ještě zastavil celník, kterého zajímalo jen, jestli jsem přiletěl přímo z Amsterdamu, nebo jsem tam jen přestupoval. V prvním případě ho obsah mých zavazadel nezajímal a já byl rád, že nebudím podezření tím, že v kufru převážím hned dva laptopy.

Kolik stojí Taxi z letiště?

Na nástupišti linky 119 stojí jeden další cestující, cizinec. Z parkoviště přichází člověk a ptá se, zda nepotřebuju Taxi. Říkám, že ne, on se jde zeptat druhého pána. Chvíli se s ním domlouvá, pak mu říká nabídku 600 Kč. Když je odmítnut, sleví na 500 Kč, ale je stále odmítnut. Já na taxikáře jen vyvalím oči, protože taxíkem po Praze nikdy nejezdím a ta částka se mi zdá šíleně veliká. Protože mě znovu oslovuje, ptám se, jestli náhodou není maximální cena 28 korun za kilometr, dostávám odpověď, že je to 36 korun a že pán chce až do Vysočan, což je 20 km. Na to nemám argument, tak jen poznamenám, že mé jízdence za 24 korun to prostě konkurovat nemůže, načež se taxikář ušklíbne a odchází.

Později informaci o ceně ověřuju na webu magistrátu, kde se stále píše o ceně 28 Kč za kilometr. Když se přeptám Janka Rubeše na Twitteru – a mimoděk tím na sebe přilákám pohrdačné odpovědi taxikářů, jak jsem si jen dovolil zapochybovat o nabízené ceně a že i za 36 korun beztak prodělávají – magistrát si zřejmě všimne a informační stránku v tichosti aktualizuje, přestože ke změně cenového stropu došlo už v únoru.

Během čekání na spoj přijel autobus linky 119 ve směru z centra, projel nástupní zastávkou až do výstupní zastávky. Druhý cestující se k němu rozběhl a vůbec nereagoval na moje hlasitá volání, že běží špatně a zbytečně. Autobus mu samozřejmě ujel před nosem – i kdyby mu neujel, stejně by ho vyhodil na příští konečné zastávce Letiště. Pán zůstal v prostoru výstupní zastávky stát, zatímco k nástupní zastávce přijel jiný autobus linky 119 mířící do centra, kterého si daný cestující ale při svém čekání ve výstupní zastávce ani nevšiml. Někomu prostě není pomoci.

Testování na vlastní žádost

Podle aktuálně platného ochranného opatření mám povinnost hlásit překročení hranice místně příslušné hygienické stanici. Také mám 72 hodin na dodání negativního výsledku PCR testu na koronavirus. Bylo by logické mít odběrové stanoviště přímo na letišti, tak aby každý mohl na vlastní náklady test podstoupit bez zbytečných komplikací a aby se o výsledku dozvěděla hygienická stanice rovnou.

Ale tak to bohužel není. Místo toho je třeba najít si místo, kde provádí PCR test i samoplátcům, domluvit si termín a k odběru se dostavit. Jako nejvhodnější mi připadala Nemocnice na Bulovce – umožňuje online rezervaci, přijímá platbu kartou a výsledky jsou za 24 hodin.

Podle pravidel platných během nouzového stavu bylo cestujícím, kteří překročili hranice dokladu o negativním testu, zakázáno používat veřejnou dopravu nebo taxislužbu. Jsem rád, že tohle pravidlo už zmizelo, byl by to z letiště celodenní pěší výlet v plné polní.

Na Bulovce stačí následovat šipky, které vás dovedou až k pavilonu infekčních chorob. Před ním venku je prostor pro dvě fronty – objednaných a neobjednaných pacientů, přičemž obě byly prázdné. Před jednou z kanceláří probíhají administrativní úkony – vytvoření žádanky a zaplacení 1756 korun platební kartou. V druhé místnosti – kam opět nevstoupíte – probíhá vlastní odběr pomocí asi 15 cm dlouhé vatové tyčinky, kterou vám se slovy „teď to bude trochu nepříjemné“ celou zastrčí do nosu. Je to nepříjemné dost.

Je-li výsledek pozitivní, zřejmě zavolají oni první. Pro negativní výsledek si musíte naopak zavolat sami a požádat je o zaslání dokladu e-mailem. To se v mém případě podařilo až po telefonické urgenci. Přišel e-mail s přílohou ve formátu zip, která byla zašifrovaná heslem, které poslali SMS zprávou. Uvnitř dokument PDF s výsledkem testu.

Výsledek jsem spolu s vyplněným formulářem zaslal na sekretariát Krajské hygienické stanice v Liberci, po několika hodinách přišel e-mail s předmětem test a jednoduchým sdělením:

Dobrý den, obdrželi jsme výsledek vašeho testu na koronavirus, který je negativní, a proto Vám nebude nařízena karanténa

Neznalost omlouvá, znalost zavazuje

Obecné přesvědčení je, že od této chvíle jsem zcela volný a mám stejná práva jako jakýkoli jiný český občan. Stejné vyznění má i třeba tato reportáž České televize o návratu zaměstnanců z výletních lodí, kde respondentka doslova říká: „pokud budou testy negativní, tak jsme volní.“ Teprve při přečtení celého textu ochranného opatření Ministerstva zdravotnictví (lokální kopie) narazíte na oddíl II, který zakazuje:

všem osobám, které vstoupí na území České republiky a kterým nebyla nařízena karanténa (…) volný pohyb na území celé České republiky po dobu pobytu na území České republiky, nebo po dobu nejdéle 14 dní ode dne vstupu na území České republiky, s výjimkou:

a) cest do zaměstnání a pohybu v rámci výkonu zaměstnání a cest k výkonu podnikatelské nebo jiné obdobné činnosti a pohybu v rámci výkonu této činnosti,

b) cest nezbytně nutných k obstarávání základních životních potřeb, k zajištění péče o děti, k zajištění péče o zvířata, využívání nezbytných finančních a poštovních služeb, doplnění pohonných hmot,

c) cest do zdravotnických zařízení a zařízení sociálních služeb,

d) cest za účelem vyřízení neodkladných úředních záležitostí,

e) cest zpět do místa svého bydliště,

f) pohřbů;

Jak přesně se tento režim liší od nařízené karantény? Paradoxně třeba tak, že karanténa je pracovní neschopností, zatímco omezení pohybu neomezuje možnost pracovat. Karanténa má také poněkud jasnější pravidla, včetně možných kontrol jejího dodržování a pokut za jejich porušení, omezení pohybu je proti tomu spíše zbožným přáním ministerstva zdravotnictví.

O tomto omezení volného pohybu jsem se nedozvěděl ani od celníků, ani od hygieny, ani z masmédií. Nemám tedy pochybnosti o tom, že drtivá většina občanů, kteří se neobtěžovali přečíst si plný text ochranného opatření ministerstva zdravotnictví, nebo aspoň shrnující tabulku ministerstva vnitra (lokální kopie) o omezení pohybu nemají nejmenšího tušení a vesele se s negativním výsledkem testu pohybují, kde se jim zlíbí. Jednou věděné se však bohužel nedá odvědět a tak musím v Česku následujících 14 dnů každý svůj pohyb zvažovat, zda zapadne do jedné z výše uvedených výjimek.