Na poslední chvíli
Když jsem v pondělí druhého března poprvé nastupoval do práce, vůbec by mě nenapadlo, že zvládnu odpracovat jen devět dnů. A vlastně to asi tehdy nečekal skoro nikdo. Po víkendu ve znamení stěhování, zklamání z nového bytu, na který jsem se předtím těšil a smutku nad tím, o co všechno jsem právě přišel – například zrovna probíhající InstallFest – jsem vyrazil do nové práce.
RIPE NCC sídlí ve třetím patře nádražní budovy přímo na hlavním nádraží v Amsterdamu. Už v přízemí ale viselo od prvního dne upozornění, že přijel-li jsem z rizikové země, nemám vstupovat do kanceláře. To se mě naštěstí netýkalo, teprve den předtím se v Česku objevily první tři případy onemocnění COVID-19.
Každý den se situace zhoršila, byť nepatrně. Hned druhý den bylo všem zaměstnancům oznámeno, že se ruší dodávka sušenek – ještě předtím, než jsem stačil ochutnat aspoň jednu. Také začalo první rušení předem plánovaných školení v krizových oblastech Blízkého východu. Jinak ale probíhal kancelářšký život ještě celkem normálně.
Když jsem se v pátek šestého naučil, jak požádat o pracovní cestu – tou první měla být konference Peering Days v Krakově – oznámili její organizátoři v pondělí devátého, že se akce ruší. V úterý desátého ještě odjeli dva kolegové pořádat školení do Švédska. To už se začal narychlo sepisovat seznam zaměstnanců, kteří pro svou práci potřebují přístup do kanceláře.
Ve středu jedenáctého se všichni zaměstnanci shromáždili, aby jim byl představem nový ředitel. Ten samý den bylo rozhodnuto o zrušení všech školení v tomto pololetí s okamžitou platností, tedy včetně jednoho dne ve Stockholmu, kde už bylo všechno připraveno. Také bylo rozhodnuto, že každý, kdo přijede ze zahraničí, nebude mít povolen 14 dnů přístup do kanceláří.
Čtvrtek dvanáctého byl můj doposud poslední den v kanceláři. Ten den bylo rozhodnuto, že zaměstnancům je doporučeno pracovat z domova, s tím, že kancelář je stále k dispozici pro ty, kteří nemají dobré podmínky doma a to tři dny v týdnu. Byly také zrušeny středeční firemní obědy a od úterý také služba baristy.
Tento režim vydržel jen týden, po kterém následovalo úplné uzavření kanceláří. V článku o budově duchů je popsáno, jak se naše společnost během chvíle transformovala na stoprocentně vzdálenou s nula procentním vlivem na poskytované služby.
Původní termín konce omezení 6. dubna byl prvního dubna prodloužen o tři týdny. Zřejmě to ale není prodloužení definitivní.
Odstup 1,5 metru všechny zachrání
Na rozdíl od Česka tu dosud nedošlo ani k nařízení povinného nošení roušek, ani k zákazu vycházení. Uzavřeny jsou pouze sportoviště a restaurace a nejrůznější zábavní podniky koncentrované zejména ve čtvrti červených luceren.
Coffee shopy měly být původně zavřeny také, ale když se ta zpráva roznesla a začaly se před nimi tvořit velmi dlouhé fronty, rozhodla vláda o jejích přeřazení do kategorie obchodů. Ty jsou otevřeny s drobnými omezeními – nejprve pouze s doporučením platit kartou a nepřibližovat se k zaměstnancům, od konce března pak navíc s omezením jedné osoby na 10 m² prodejní plochy. Toto pravidlo je implementováno povinností každého zákazníka nosit nákupní košík, jejichž počet je omezený podle plochy obchodu. Ve většině obchodů jsou košíky při každé obrátce postříkány dezinfekcí.
Kolem třináctého března také došlo k velkým nájezdům kupujících na obchody. Obchody Albert Heijn, které jsou tu na každém rohu, neměly žádné vejce, mouku, jogurty, chipsy, mražené pizzy, těstoviny, ani toaletní papír nebo dezinfekční prostředky. Postupem času se situace stabilizovala, nicméně vejce a mouka chybí dodnes. Jiné řetězce vejce mají, s moukou to ale vypadá na větší problém, související nejspíše s tím, že v běžném provozu nejsou Nizozemci zvyklí péct.
Vládní doporučení je zde jednoduché: pokud možno nevycházet a udržovat odstup jeden a půl metru. Lidi tu ale celkem klidně vychází, nebo si chodí vychutnat kávu přímo na veřejný chodník před svými byty. Uvidíme, jak se situace vyvine dál.