Hledáme bydlení

Velkou výhodou mého stěhování je, že RIPE NCC má pro zaměstnance ze zahraničí poměrně velkorysý relokační balíček. Takže mě například zkontaktovali s realitní makléřkou, která dostala za úkol najít mi vhodné bydlení. Byl to celkem příjemný zážitek, pokud tedy nepočítáme, že jsem si kvůli tomu musel založit účet na Skype.

Realitní agentka se mě ve videohovoru už před Vánoci vyptala na detaily mých požadavků bydlení – úplně klidně se mohla ptát e-mailem, ale zřejmě má radši videochat. Vysvětlila mi, že trh s nemovitostmi je poměrně dynamický, takže nabídky se objevují a zase mizí v řádu hodin. No a pak se zeptala, kde bych vlastně chtěl bydlet. Což není úplně jednoduchá otázka.

Na nádraží je to všude kousek

Vzhledem k tomu, že RIPE NCC sídlí přímo na hlavním nádraží Amsterdamu, je výborně dostupné jak městskou dopravou, tak i vlakem. Není tedy problém bydlet klidně v úplně jiném městě a denně dojíždět kolem půl hodiny. Z blízkých měst, jako třeba Almere, tak často můžete dojíždět rychleji, než ze vzdálenějších částí Amsterdamu. Zaměstnavatel také proplácí dojíždění do práce, které je zde poměrně nákladné, v případě vlaku dokonce první třídou.

Nakonec jsem se rozhodl, že se přeci jen zaměřím na bydlení v Amsterdamu. Tím hlavním argumentem bylo to, že v roce 2019 jsem se užuž rozhodl pořídit si skládací kolo Brompton. Jenže než jsem se rozhoupal, přišel konec sezóny, takže jsem nákup odložil na tu příští. A byla by škoda v Nizozemsku, které městské cyklistice fandí, nejezdit na kole jen proto, že bydlím příliš daleko.

Takže mé zadání bylo, že bych chtěl bydlet v Amsterdamu, v místě, odkud je hlavní nádraží dostupné jak pomocí MHD, tak i na kole. Chtěl jsem pronajmout zařízený byt, ideálně se dvěma místnostmi. Na zbytku mi vlastně až tak moc nezáleželo, moje požadavky na to, aby byt měl optickou přípojku FttH a poskytovatel internetu nabízel IPv6, agentka v tichosti ignorovala.

Plán byl tedy takový, že po Novém roce bude agentka tři týdny na dovolené a až se z ní vrátí, v pondělí 20. ledna, začne shánět vhodné byty. Ve čtvrtek 23. ledna se v Amsterdamu sejdeme osobně, byty mi budou představeny a já si vyberu, který by se mi líbil. Tak to také dopadlo. V plánu bylo navštívit celkem osm bytů, jeden z nich se však stihl pronajmout ještě předtím, než prohlídka začala.

Bílá pohovka a farmářské trhy

Ve zmíněný čtvrtek jsme se sešli s agentkou na první lokaci v ulici Ten Katestraat. Tramvají asi 15 minut od nádraží v poměrně klidném místě v ulici pro pěší, kde se pořádají něco jako farmářské trhy. Byl jsem na místě asi 20 minut předem a u vchodových dveří do domu stála a čekala nějaká neznámá paní. Nevěděl jsem, jestli nečeká na mě, ale radši jsem ji neoslovil a čekal opodál. Po chvíli přišel nějaký pán a spolu s paní zašli dovnitř. Jak se ukázalo, ten pán byl realitní makléř prodávající daný byt a ta paní byla zájemkyně o prohlídku.

Pak přijela má agentka a šli jsme byt ve druhém patře navštívit. Jak bývá v Nizozemsku zvykem, vedou do patra schody tak strmé, že by je u nás nepoužili ani na půdu, nebo do sklepa. Byl jsem ujištěn, že to, po čem jdu, jsou ještě dobré schody. Byt samotný byl poměrně prostorný, ale nábytek byl starý a divně to uvnitř páchlo. Prodejce vyzdvihoval kvalitní italskou pohovku, která ovšem byla v bílé barvě a musela být zakryta dekou, protože skvrny, které se na bílé objevily, nebylo možné vyčistit. Taky mě zaujalo, že byt neměl svůj vodoměr. Účet za vodu na celý dům se rozpočítával na nájemníky podle počtu kohoutků. Také mě úplně nenadchla obstarožní elektroinstalace (neuzemněné zásuvky), což se ovšem ukázalo později také jako takový běžný standard.

Dřevěná podlaha a mrazák (2. místo)

Po prohlídce jsme nasedli do auta mé agentky (Mini ve verzi Cabrio) a vydali se do čtvrti De Pijp, kterou mám trochu prochozenou, protože tam sídlí hotel Okamura, kde se pravidelně pořádají RIPE meetingy, pokud jsou v Amsterdamu. Doprava autem po Amsterdamu byla podobně tragická, jako by to bylo v Praze, takže jsme na místo dorazili pozdě. Opět tam už byl jiný zájemce.

Druhý byt v pořadí byl skvěle situovaný, byť okna z obývací části mířila přímo na rušnou ulici s automobilovým provozem a tramvajemi. Byt měl pěkný nábytek, nádhernou dřevěnou podlahu, koupelnu s vanou a hlavně poměrně velkou místnost s mrazákem a pračkou s funkcí sušení. Problém zde byl v tom, že majitelé chtěli sesbírat nabídky a následně si po čase vybrat, kterého nájemníka přijmou. To bylo pro mě nepřípustné, protože pokud by rozhodovali déle než pár dnů a nakonec mě nevybrali, všechny ostatní byty by velmi pravděpodobně byly už obsazeny.

Pavlačová novostavba (3. místo)

Na třetí lokaci jsme se přesunuli do čtvrti Bos En Lommer, kterou zase znám proto, že jde o místo konání NLNOG Day, akce na které jsem v roce 2016 vyhrál v závěrečném vědomostním kvízu 3D tiskárnu a v roce 2019 dokonce hlavní cenu – 256 IPv4 adres. Jednalo se o betonovou novostavbu pavlačového domu, kde vnitřní dvorek tvořila zelená zahrada s workoutovým hřišťátkem.

Byt byl v době prohlídky obsazen nájemnicí, která zrovna něco vařila. Před vlastní prohlídkou jsme si tak museli zout boty a pak hlavně počkat, až odejde předchozí zájemce o byt. Byt měl půdorys ve tvaru obdélníku přes celou šíři domu, který byl tak ve dvou třetinách rozdělen koupelnou, záchodem a technickou místností na přední obývák s kuchyňským koutem a zadní ložnici. Protože šlo o novostavbu, bylo tu podlahové topení a protože šlo o pavlačový dům, byl tu i výtah. Když jsme odcházeli, potkali jsme dalšího zájemce o prohlídku. Je vidět, že byty v Amsterdamu jdou skutečně na dračku.

Sklep přestavěný na byt (poslední místo)

Další novostavba bytu k pronájmu se nacházela na mladém umělém ostrově IJburg (opravdu tam jsou dvě velká písmena, Nizozemština má IJ jako jeden znak a na rozdíl od českého Ch, které je spíš spřežkou, Nizozemci se k IJ jako jednomu znaku skutečně chovají). Byt jsme dlouho nemohli najít, měl totiž liché číslo na ulici, která má jen sudá čísla po pravé straně a po levé straně je voda (konkrétně tedy vodní plocha IJ). Ukázalo se, že jde o sklep rodinného domu, který majitel přestavěl na byt.

Měl prosklené vchodové dveře, za kterými byla jedna vysoká, resp. hluboká místnost, rozdělená vodorovně v půlce na horní kuchyň/obývák a spodní ložnici/pracovnu s příslušenstvím. Bohužel, vchodové dveře a přiléhající okna byly zároveň jediná okna celého prostoru. Chybělo také jakékoli skladiště a nábytku také nebylo moc. Tenhle byt se suverénně umístil na posledním místě.

Pavlačový byt s dřevěnými trámy a balkonkem (první místo)

Naprosto opačný dojem vyvolal byt na starém ostrově Uilenburg kousek od centra města. Byt byl sice starší, ale měl skvělou dispozici i vybavení, dřevěné trámy na stropě a malinkatou lodžii, vykousnutou směrem dovnitř. Navíc hlavní okna s výhledem na kanál, místo do ulice a ložnice s oknem do klidného dvora plného zeleně.

Tenhle byt to nakonec vyhrál a už brzy od něj jdu přebírat klíče. Snad jedinou nevýhodou je, že je k dispozici pouze na určitou dobu jednoho roku, která se může a nemusí dále prodloužit, podle toho, jestli majitel prodlouží svůj pobyt v zahraničí, nebo ne.

Novostavba na severu

Další novostavba stála v severní části Amsterdamu, kterou od zbytku města odděluje vodní plocha IJ. Tu historicky přeplouvají bezplatné trajekty, od roku 2018 přibyla i zcela nová trasa metra M52. Byt v novostavbě měl zajímavou dispozici a dva balkony. Neměl totiž samostatnou ložnici, jeden velký prostor byl rozdělen příčkou, která však nebyla dokončená (záměrně). Mezi koncem příčky a zdí byl prostor, kudy byly obě místnosti trvale spojeny. Z ložnice zase vedla díra v příčce do kuchyňského kouta.

Starší byt s podivnými lustry

V tuhle chvíli už jsem začal být řádně unavený. Další byt v oblasti Spaarndamer byl velmi podobný tomu úplně prvnímu – starší dům, strmé schody, nepříliš udržovaný byt. Nebyl špatný, tedy až na to, že kuchyň a jídelní stůl byly v protilehlých koncích bytu. Nad jídelním stolem visel úplně nepatřičný křišťálový lustr, v rohu obývacího pokoje zase visel podivný designový lustr sestavený se 3×3 klasických žárovek v objímkách na kabelech.

Nesmyslně velký byt u Vondelparku

Poslední zastávka vedla do blízkosti Vondelparku, což je údajně nejdražší místo v Amsterdamu. Byt tam byl nepříliš udržovaný a nesmyslně velký. Možná za to mohlo i předchozích sedm bytů, ale bylo brzy jasné, že tohle není favorit.

Majitelé rozhodují o kouření, domácích mazlíčcích i dětech

Zajímavé je, že u nabídky bytů v Nizozemsku běžně čtete omezení, co v daném bytě můžete nebo nemůžete dělat. Majitel mého bytu si například nepřeje kouření, domácí mazlíčky, studenty, spolubydlení a dokonce ani děti. (Tady by se chtělo říct, že každý člověk je dítě, snad s výjimkou Adama a Evy, protože pojem „dítě“ nemá nic společného s věkem.) Pronajímatelé také obvykle chtějí nejen kopii osobních dokladů, ale i pracovní smlouvu a výplatní pásku. Pokud naznají, že je byt nad vaše platební možnosti, ani vám ho nepronajmou.

Taková omezení by v Česku nejspíš nebyla legální. Společenství vlastníků bytových jednotek pak ve svých stanovách zakazuje placený pronájem na dobu kratší než čtyři měsíce, evidentně za účelem potírání krátkodobých pronájmů pomocí Airbnb a podobných služeb.

Nakonec ale uzavřete smlouvu v Nizozemštině na dálku takovým způsobem, že ji vytisknete, podepíšete, všechny strany parafujete, naskenujete a pošlete e-mailem. Pak už zbývá jen zaplatit jistinu a první nájemné, dohromady skoro čtyři a půl tisíce eur, do úschovy realitní kanceláře a předání klíčů může proběhnout.